|
Většina z nás se alespoň jednou v životě ocitne v situaci, kdy potřebuje advokáta. Právnické služby jsou bezpochyby zapotřebí i v oblasti rodinného práva. Ať už se jedná o rozvod, vyživovací povinnost, opatrovnictví či jiný problém, znalosti a rady právníků jsou neocenitelné. Ovšem i my sami bychom měli znát alespoň základy svých práv a povinností v oblasti rodinného práva.
První otázkou této problematiky je, do jakého věku dítěte jsou rodiče povinni plnit vyživovací povinnost. Zákon říká, že tuto povinnost mají rodiče do té doby, pokud nejsou děti schopny se živit samy. To může být značně odlišné u každého dítěte.
Obecně platí, že rodič je povinen poskytovat dítěti výživné v takové výši, která odpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. V případě stanovení výše výživného soudem se tak obvykle hodnotí majetek povinného rodiče, jeho příjmy a výdaje, možnosti které má směrem k dalším příjmům apod. Zákon také stanoví, že soud zkoumá odůvodněné potřeby vyživovaného dítěte, ale zároveň zjišťuje, zda se povinný bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání či nějakého majetkového prospěchu anebo jestli nepodstupuje nějaká majetková rizika, čímž by snižoval „základ" pro určení výše vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost je stanovena oběma rodičům.
Při určení výše výživného soud přihlíží také k tomu, který z rodičů o dítě osobně pečuje, příp. pečuje o společnou domácnost za trvání manželství. Tato péče může do jisté míry nahrazovat příjem ze zaměstnání. To může mít rovněž důležitý vliv na výši vyživovací povinnosti pro druhého manžela.
Určení rodičovství má významné důsledky v otázce citových vazeb, ale také v otázkách právních. Zatímco v otázce určení mateřství nejsou obvykle sporné momenty, v otázce určení otcovství nejsou některé poznatky tak jednoznačné.
Při určování otcovství se můžeme setkat s tzv. domněnkami otcovství. To jsou předpoklady, za kterých je dítě považováno před zákonem za dítě určitého otce.
První domněnkou podle zákona je, že otcem dítěte je manžel matky, pokud se dítě narodí v době od uzavření manželství do uplynutí 300 dní po zániku manželství nebo po prohlášení manželství za neplatné. Výjimkou z uvedeného je případ, kdy se narodí dítě ženě, která se provdala znovu. Pak se za otce považuje nový manžel této ženy i v případě, že ještě neuplynulo 300 dní od minulého manželství.
Druhou domněnkou otcovství, v případě, že se neuplatní domněnka první (tzn. např. svobodná matka), se za otce dítěte považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem. Tímto způsobem je možné určit i otcovství k dítěti dosud nenarozenému, pokud již bylo počato.
Poslední variantou pak je možnost kdy v případě, že nedošlo k určení otcovství podle předchozích možností, může dítě, matka i muž navrhnout, aby otcovství určil soud. Za otce se pak považuje muž, který měl s matkou dítěte pohlavní styk v rozhodné době, pokud jeho otcovství nevylučují nějaké závažné okolnosti. Soud obvykle nemá příliš jiných možností než se přiklonit k testům DNA a podobným důkazním prostředkům.
Existují však i případy, kdy otec, který byl určen podle výše zmíněných kritérií popírá možnost, že by otcem byl nebo jím vůbec být mohl. Zákon potom omezuje případy popření otcovství zejména lhůtami, dokdy lze takový návrh na popření otcovství podat a dále také stanovuje důvody, pro které tak lze učinit. Zvláštním způsobem popření otcovství je situace, kdy se dítě narodí před 180 dnem od uzavření manželství. Pak postačí k tomu, aby manžel matky, který se nepovažuje za otce, popřel své otcovství u soudu.
Popírat otcovství samozřejmě může také matka, v zásadě za stejných podmínek, jaké jsou stanoveny pro popření otcovství otcem.
Posledním případem popření otcovství je popírání otcovství na návrh nejvyššího státního zástupce. Tato situace může nastat jen v případě, že neuplynula lhůta stanovená pro popření otcovství muže, jehož otcovství bylo původně určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který ve skutečnosti nemůže být otcem dítěte a je-li to ve veřejném zájmu a v souladu s ustanoveními zaručujícími základní lidská práva. Nejvyššímu státnímu zástupci přísluší i právo podat návrh na popření otcovství, pokud uplynula lhůta pro popření v případě, kdy to vyžaduje návrh dítěte.
O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Zákon o rodině stanovuje povinnost hradit náklady společné domácnosti zásadně oběma manželům. Přitom se bere ohled na to, že poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti. Neznamená to tedy, že oba manželé musí přispívat shodnou finanční částkou, pokud např. jen jeden z nich z velké části nebo dokonce téměř výhradně pečuje o děti či o domácnost.
V případě, že jeden z manželů odmítá čímkoliv přispívat a ani po žádostech o nápravu se situace nezlepší, nastupuje ust. § 19 odst. 3 zákona o rodině, která říká že "neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud."
Obecná hranice způsobilosti k uzavření sňatku je shodná s hranicí zletilosti, tedy 18 let. Ve výjimečných případech může platné manželství uzavřít i nezletilý, starší 16 let. V tomto případě ale musí povolení udělit vždy soud. Bez tohoto povolení je manželství neplatné a soud vysloví neplatnost i bez návrhu. Z toho vyplývá několik důležitých závěrů. V žádném případě nemůže soud povolit uzavření manželství nezletilému mladšímu 16 let. Manželství takovým nezletilcem uzavřené by bylo s ohledem na ust. §17a odst. 2 nikoli neplatné, ale zdánlivé, tedy bez jakýchkoliv právních následků.
Pokud to vyžaduje zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dává soud většinou přednost příbuznému dítěte.
Jestliže rodiče nemohou vykonávat svou rodičovskou zodpovědnost, ať už z objektivních či subjektivních důvodů, je možné svěřit dítě jiné osobě. Zákon o rodině nabízí několik možností, které se v praxi užívají v situacích různého druhu. Jde o:
Dítě je možno svěřit i do společné výchovy manželů. Zemře-li jeden z manželů, zůstává dítě ve výchově druhého manžela. Po rozvodu manželů rozhodne soud o výchově dítěte, ale do doby, než k rozhodnutí dojde, platí společná výchova. Do výchovy jen jednoho manžela je možno dítě svěřit pouze se souhlasem druhého manžela. Tohoto souhlasu není třeba, jestliže druhý z manželů pozbyl způsobilosti k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.
