|
Právní účinky promlčení nastávají tehdy, uplynul-li zákonem stanoveny čas, aniž by oprávněný subjekt (věřitel pohledávky) své právo uplatnil u soudu. Uplynutím promlčecí doby dochází k zániku nároku, tj, k zániku vynutitelnosti práva, nikoli však k zániku práva jako takového.
Z hlediska vymáhání pohledávek pak promlčení představuje překážku vymáhání. Uplynutí promlčecí doby jako takové samo o sobě neznamená zánik práva ani zánik možnosti jeho vymáhání, avšak dává dlužníkovi právo dovolat se promlčení.
Uplynutím promlčecí doby dochází k zániku nároku, tj. k zániku vynutitelnosti práva, proto vznesli dlužník námitku promlčení, soud nemůže věřiteli jím uplatněný nárok přiznat. Naproti tomu neuplatní-li dlužník námitku promlčení, soud věřiteli jím uplatněný nárok přiznat může, neboť uplynutím promlčecí doby nedošlo k zániku práva, pouze k zániku jeho vynutitelnosti.
Pokud dlužník neuplatní námitku promlčení, je důvodem zpravidla skutečnost, že si této možnosti není vědom (např. z důvodu neznalosti práva). Teoreticky v úvahu přichází i možnost, že dlužník námitku promlčení uplatnit nechce a chce být odsouzen k plnění určité povinnosti (např. Z morálních důvodů).
Aby došlo v důsledku promlčení k zániku nároku, je zapotřebí dvou skutečností současně splněných, a to:
a) marného uplynutí promlčecí doby,
b) námitky promlčení uplatněné dlužníkem v soudním řízení.
(na rozdíl od prekluze), a proto pokud chce dlužník dosáhnout právních následků spojených s promlčením, musí námitku promlčení v příslušném řízení sám uplatnit.
Na rozdíl od promlčení, kdy v důsledku uplynutí času nedochází k zániku práva, v případě prekluze v důsledku uplynutí času k zániku práva dochází. (viz také část I. hlava I díl III kapitola 3.2, díl IV kapitola 4.12) [H80, 107] Pokud jde o existenci subjektivního práva věřitele na určité plnění, loto právo promlčením nezaniká, existuje dále, avšak pouze v tzv. naturální podobě. Stejné tak dále existuje i tomu odpovídající závazek dlužníka, ovšem také pouze v naturální podobě, jako naturální obligace.
znamená, že splnění závazku věřitel nemůže s úspěchem vynutit u soudu či jiného autoritativního orgánu, dlužník však může splnit závazek dobrovolně. V takovém případě se nejedná na straně věřitele o bezdůvodné obohacení, a poskytnuté plnění tedy nelze s úspěchem požadovat zpět. Stejné tak by mohl dlužník dobrovolně plnit i takový dluh, ohledně kterého byla žaloba podaná věřitelem v důsledku dlužníkem vznesené námitky promlčení zamítnuta. Ani v tomto případě by se nejednalo na straně věřitele o bezdůvodné obohacení.
Dlužník po uplynutí doby tří let od splatnosti dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce uzavřené podle občanského zákoníku splní věřiteli na základě jeho opakovaných upomínek dobrovolně svůj dluh. Po splnění dluhu dlužník věc konzultuje s právníkem, který mu sdělí, že splnil závazek až poté, co uplynula promlčecí doba. Dlužník se chce domáhat vrácení svého plnění od věřitele s odkazem na promlčení nároku. Je však poučen, že domáhat se zpět poskytnutého plnění nemůže, neboť věřiteli splnil svůj závazek, který stále existoval v naturální podobě, a že pokud věřitel takové plnění přijal, nejedná se u něho o bezdůvodné obohaceni a není povinen přijaté plnění vydat. I kdyby se dlužník domáhal vrácení takto poskytnutého plnění soudní cestou, nebyl by úspěšný a soud by jeho žalobu zamítl.
S ohledem na skutečnost, že k promlčení nepřihlíží soud z úřední povinnosti, může věřitel zažalovat u soudu i dluh již promlčený. Závisí potom pouze na aktivitě dlužníka, zda námitku promlčení v řízení vznese či nikoli. Soud nemůže a s ohledem na zachování rovnosti stran ani nesmí dlužníka poučovat o tom, že může vznést v řízení námitku promlčení. Pokud tedy dlužník, ať již z jakýchkoli důvodů, námitku promlčení v řízení nevznese, proběhne soudní řízení a soud na základě předložených důkazů rozhodne ve věci tak, že právo buď přizná, nebo nikoli. Pokud však soud právo nepřizná, učiní lak v tomto případě proto, že věřitel jako žalobce neunesl důkazní břemeno a nepředložil soudu takové důkazy, kterými by jej přesvědčil o oprávněnosti jím uplatněného práva. Jestliže však dlužník námitku promlčení v řízení vznese, soud již nadále nezkoumá věc meritorně, ale pouze z hlediska prokázání důvodnosti promlčení. Shledá-li, že námitka promlčení byla vznesená odůvodněně, žalobu zamítne.
Pokud by dlužník namítal promlčení pouze vůči věřiteli, účinky promlčení by nenastaly.
rovněž ji nelze vyloučit ve smlouvě. Takový úkon by byl absolutně neplatný. Důvodem, pro který je institut promlčení součástí právního řádu, je jednak stimulace věřitelů k včasnému výkonu jejich subjektivních práv, jednak požadavek právní jistoty, tj. snaha zamezit tomu, aby dlužníci byli po časově neomezenou dobu vystaveni možnosti vynutitelnosti práva ze strany soudů. Možnost dokazování skutečností tvrzených v soudních sporech se odstupem času stává stále více složitější, proto i snaha čelit složitým soudním sporům je důvodem právní úpravy promlčení.
Související ustanovení: S 100 až 114, § 56), 565 obč. zák. $ )87 až 408 obchod, zák. S 261 až 265 zák. práce.
